Stacionární parní lokomobila Brand & Lhuillier

Když se řekne „lokomobila“, člověk by očekával podle názvu cosi mobilního, a tak mu připadá slovní spojení „stacionární lokomobila“ přinejmenším poněkud podivné. Na úvod tedy krátké vysvětlení, oč běží.

Jako „parní lokomobila“ bývá označována sestava parního kotle a přímo na něm umístěného parního stroje. Známější jsou lokomobily převozní, označované také jako zemědělské. Tyto jsou opravdu pojízdné, avšak ne vlastní silou - na místo pracovního nasazení musely být dotaženy, nejčastěji zvířecím potahem. Tam již zbývalo než zajistit dostatek vody a paliva, spojit lokomobilu s hnaným zařízením pomocí plochého řemenu a zatopit pod kotlem. Ještě v padesátých a šedesátých letech 20. století mohl člověk na venkově tu a tam vidět takovouto lokomobilu pohánějící mlátičku, fukar nebo jiné zařízení.

Méně známou variantou lokomobil jsou lokomobily stacionární. Ty byly určeny pro stabilní instalaci jako zdroj energie v průmyslovém provozu. Oproti klasické koncepci oddělené kotelny a strojovny byly některé části kotle a parního stroje hůře přístupné, v některých případech však zvítězily výhody kompaktního provedení. Těmi byly hlavně nižší cena a snadnější doprava do odlehlých končin, a tak jsme se s těmito stroji mohli setkávat v malých vesnických továrničkách, nejčastěji na pilách. Tak tomu bylo i u naší lokomobily.

Parní pila a obchod dřívím Emilie Dostálové

Ta byla vyrobena v roce 1904 firmou Brand & Lhuillier v Brně pod výrobním číslem 847. V roce 1905 je uváděna podle kotelního certifikátu na parní pile v Pardubicích v majetku V. Jandíka. Tam byla prokazatelně provozována až do roku 1911, kdy končí zápisy o pravidelných revizích jejího kotle. V roce 1918 pak „Lokomobila přešla v majetek slečny Emilie Mužíkové (provdané Dostálové), majitelky parní pily v Budislavi“. Ta ji zakoupila jako záložní zdroj energie pro svoji pilu, která byla původně poháněna pouze vodní turbínou - tu lokomobila nahrazovala v době nedostatku vody.

V rubrice „Poznamenání“ kotelního certifikátu a posléze na jeho rubu se poté rok co rok objevují pravidelné zápisy o revizích kotle s poznámkami o jeho technickém stavu. Ale nejen to, například v roce 1923 kotelní komisař připsal: „Topení svěřit zkoušenému topiči!“

Tak tomu bylo s výjimkou roku 1945 až do roku 1947, kdy zápis říká: „Zevně v studeném stavu v pořádku dne 17. prosince 1947. Stroj na venkovské straně namastit, aby se zabránilo rezatění.“ Zda k „namaštění“ opravdu došlo, už nám nikdo nepoví. Záhy přišel Vítězný únor a celý podnik „Parní pila a obchod dřívím Emilie Dostálové“ byl znárodněn a zastaven jeho provoz. Zda kvůli „vedoucí úloze pracujícího lidu“, nebo spíše kvůli jeho dopravní nedostupnosti, to nevíme, ale faktem je, že podnik začal chátrat a bylo na něj uplatňováno socialistické vlastnictví, tedy „všechno je všech“.

Budislav, reprodukce obrazu. Komín v pozadí patří lokomobile Brand & Lhuillier na parní pile

Výsledkem bylo, že z lokomobily zmizely téměř všechny součástky z barevných kovů i drobné ocelové díly a roku 1989 se dočkalo pouze zubožené torzo původního stroje. Zanedlouho potomci původní majitelky budislavské pily – rodina Dostálových – začali uvažovat, co s „parničkou“, jak láskyplně nazývali vrak lokomobily trčící v zahradě jejich budislavského domu, která bývala dříve pilnicí. „Normální“ člověk by zpeněžil těchto několik tun železa v kovošrotu, Dostálovi se však rozhodli jinak. Věnovali to, co zbylo z původní lokomobily, Průmyslovému muzeu Mladějov. To zajistilo demontáž celého stroje, jeho přepravu do Mladějova a prozatímní uložení.

První fází každého sběratelství je vždy shánčivost. Tak tomu bylo i v Mladějově. Zatímco přibývaly další historické stroje, naše lokomobila utěšeně obrůstala vegetací a dále chátrala. V roce 2009 k ní však Dostálovi nalezli kotelní certifikát, což se stalo impulzem k uvedení lokomobily do vystavovatelného stavu - zprovoznění celého soustrojí vzhledem k absenci mnoha dílů a značně pokročilé korozi již pravděpodobně nikdy nebude možné.

Doposud byla vybetonována část základů pro uložení kotle. Dále byla z části kotle odstraněna rez a povrch ošetřen nátěrovou hmotou, kterou za tímto účelem vyvinula a muzeu věnovala firma Teluria Skrchov. Právě na čištění kotle se podílely žákyně 8. tříd ZŠ Kostelní náměstí v Moravské Třebové, které se účastnily již 3. ročníku výchovně-vzdělávacího projektu Mezi pražci mladějovské úzkokolejky v roce 2009.

V současné době probíhá dokončení povrchové úpravy soustrojí a jeho usazení na již vybudované základy. Poté bychom rádi nad lokomobilou postavili dřevěný přístřešek chránící tento exponát před povětrnostními vlivy a na závěr o naší lokomobile vydali publikaci popisující její nelehký život až do současnosti. Zatím nezbývá než doufat, že se nám to podaří, a poděkovat všem, kteří se na záchraně tohoto stroje doposud podíleli.